Uběhlo přes 500 let, kdy zemřel jeden z největších malířů všech dob Leonardo da Vinci. Před třemi lety byla v Louvru na jeho počest k jubilejnímu výročí jeho úmrtí uspořádána velká retrospektivní výstava. Není pochyb, že dnes je tento italský mistr veřejností vnímám pozitivně, ba je dokonce oslavován. Stejně tak jsou veřejností (odbornou i laickou) přijímána jeho díla. Tak tomu ale nebylo vždy. Mona Lisa byla v minulosti terčem posměchu, vandalismu a dokonce byla ukradena. A to v roce 1911, kdy ji Ital Vincenzo Peruggia odcizil přímo z Louvru.

S ohledem na tyto skutečnosti napsal slavný španělský malíř Salvador Dalí v roce 1963 do novin ARTnews esej s názvem „Proč útočí na Monu Lisu“, která obsahuje úvahy o tom, proč někteří lidé chtěli v průběhu historie obraz znehodnotit nebo ukrást. Tento zajímavý text následně zanalyzoval Martin Kemp, autor knihy „Leonardo by Leonardo“ (Callaway Arts & Entertainment, 2019) a jeden z předních odborníků na renesanci.

Salvador Dalí na fotografii z roku 1972 od Allana Warrena

Esej „Proč útočí na Monu Lisu“ od Salvadora Dalího z března 1963

Analýza Martina Kempa na esej „Proč útočí na Monu Lisu“ od Salvadora Dalího z března 1963

Pro Salvadora Dalího bylo nevyhnutelné, aby se veřejně vyjádřil k obrazu Mony Lisy, k „jednoduchému portrétu namalovanému tím nejvíce komplikovaným a nejednoznačným umělcem všech dob, umělcem majícím jedinečnou sílu vyprovokovat různé typy reakcí, dokonce i ty agresivní a násilné“.

Mona Lisa prošla dvěma hlavními druhy útoků na její archetypální přítomnost.

1. Ultra-intelektuální agrese páchaná hnutím Dada. Marcel Duchamp v roce 1919 nakreslil knír na fotografii Mony Lisy a ve spodní části napsal slavný nápis „L.H.O.O.Q“ (Elle a chaud au cul), což ve volném překladu tohoto vulgarismu znamená „je dole žhavá“, případně „má žhavý zadek“. 

2. Primitivní (nebo také naivní) typ agrese, páchaný anonymními pachateli, především Bolívijci. Ta spočívala buď v házení kamenů na obraz, nebo v jeho, naštěstí, dočasném odcizení, které měl na svědomí Ital.

Portrét Leonarda da Vinciho, autor neznámý

Proč se ale umělec vymezuje vůči mistrovskému dílu, které ztělesňuje absolutní uměleckou idealizaci?

Vysvětlení nabízí Freudův pohled na hrdiny. Jeho definice hrdiny zní: „Muž, který se bouří proti autoritě otce a nakonec ji překoná“. To je však zřejmě protikladem dadaismu, které představovalo vyvrcholení anti-hrdinského a anti-nietzscheovského postoje k životu. Dadaisté hledali anální, erotogenní zónu Mony Lisy. A ta přijímajíc „sexuální agitaci“ v roli umělecky ztvárněné matky, je dadaisty znázorňován jejich hněv vůči její idealizaci tím, že ji maskulinují – přimalovaným knírkem. A tak dadaisté, přirovnáme-li jejich činy k učení Sigmunda Freuda, malovali kníry svého otce na Monu Lisu, aby jeho pomocí očerňovali umění. V tomto gestu jsou ztělesněny anti-umělecké, anti-hrdinské, anti-glorifikační a anti-vznešené aspekty celého směru Dada.

Abychom vysvětlili „primitivní agresi“ proti Moně Lise, můžeme si pomoci opět Sigmundem Freudem a jeho učením o libidu a podvědomé erotické fantazii o vlastní matce. Pro lepší představivost této úvahy bychom ještě potřebovali filmového génia Michelangela Antonioni, aby natočil film s tímto scénářem: prostý naivní syn, podvědomě zamilovaný do své matky, vnitřně rozervaný oidipovským komplexem, navštíví muzeum. 

Pro takového kluka se muzeum rovná veřejnému domu, jinými slovy nevěstinci, a tato podobnost je navíc posílena množstvím erotických exponátů, které se tam nachází: akty, nahé sochy, díla od Rubense. Uprostřed této promiskuity je syn s oidipovským komplexem ohromen, když objeví portrét své velebené matky, proměněné v absolutní ženský ideál. Jeho vlastní matka. A přímo zde! A co je horší, jeho matka se na něj dvojsmyslně usmívá. A to v jeho okolí může vyvolávat otázky, může to pobuřovat. Na takový úsměv je útok jeho jedinou možnou odpovědí. Nebo obraz může ukrást a dobře ukrýt. Zamezí tak skandálnímu odhalení jeho tajemství.

Každý, kdo chce nabídnout své vysvětlení útoků na Monu Lisu, nechť na mě hodí kamenem. Já jej vezmu a použiji ve svém budování Pravdy.